Bolehošť jsem začal dobývat z jihu už v pátek a na pomoc přijela celá jihočeská buňka, tedy Nohajz se Špulínem. Místem srazu byla benzinka v Pelhřimově. Když Jihočeši dojeli a probírali jsme další plán cesty, přijela na benzinku jednostopá cestovatelská loď od Hondy a na ní starší pár. Vraceli se z Portugalska a měli namířeno na stejnou akci jako my. Trochu nás překvapilo, že se o nás taky ví. Prostě čím větší ptákovina, tím rychleji se šíří. Nechali jsme jim půlhodinový náskok a dali se do stíhání.
Trasu jsme volili co nejkratší a nejrychlejší, takže hlavní tahy. Na pátek odpoledne to docela šlo, jen u Pardubic na nás zkoušel své myškovací umění jeden pošťák.
Dorazili jsme do Hradce Králové a zastavili na první benzince ve městě. Tady se k nám měl přidat Baky. Po půlhodince dorazil a měl pro nás dvě překvapení. Prvním byla malá jízda zručnosti po Hradci s exkurzí parkoviště u Mc Donalda a druhým představení nového člena Lomaxe. Neprošlo to bez odborného omrknutí dalšího nového stroje. Je to opravdu pěkný kousek, opička zase trochu jiná.
Už se začalo stmívat, když nás konečně vítala Bolehošť. Teda nejdřív Lipiny a potom Bolehošť. U Ivana už byla družná zábava. Většina opičích cestovatelů už besedovala u stolu a roztopeného roštíku, chyběl jen zástupce z Beskyd. Ten dorazil chvíli po nás a byli jsme komplet. Celkem se sjelo 13 opičáků.
Večer uplynul vyprávěním zážitků z cest, povídáním o tunění a průběžným litováním, že se paní domácí nemůže také zúčastnit této akce.
V sobotu ráno tlupa vyrazila společně do Lipin, odkud Štefitech startoval. Jakmile se naše tlupa na hřišti objevila, bylo o zábavu postaráno. Chodili zvědavci a prohlíželi naše mazliky, i když v tomto kraji nejsme poprvé. Pak se ujal slova pořadatel akce a podal základní informace a instrukce k závodu. Následovala technická příprava spočívající v ostřihávání instrukcí na cestu do patřičného formátu a shánění tužky. A mohlo se vyrazit. Pravidla jsou dost volná, a proto spíš než závod je tato akce orientačně vyhlídková jízda. Na slunečný podzimní sobotní den akorát. Trasa vedla po krásách okresek východních Čech. Hned ze začátku se úplně náhodou rozjela skupinka tří největších zvědavců, které jsme potkali až v cíli. Byli tak dobří, že předjeli i velké motorky, a zpět do Lipin přijeli jako první. K jejich velkému překvapení. Zbytek opičí tlupy se držel pospolu a užíval si krásný den. Podle instrukcí se jelo docela dobře, když se nevědělo, daly se hlavy dohromady a bylo to.
Jako první bod pro zpestření výletu byl léčivý pramen u kostela sv. Mikuláše u Vraclavi. Jedná se o pěkně zrekonstruovaný barokní areál. Po prohlédnutí tohoto krásného místa se však v opičí tlupě začal ozývat hlad. Se slibem, že u první restaurace zastavíme, se pokračovalo podle pokynů dál. Bohužel otevřená restaurace nikde. Dojeli jsme až k rozhledně Borůvka. Je to zajímavá dřevěná rozhledna nedaleko Hluboké. Rozhledna sice byla zamčená a nepřístupná, ale i tak poloha skýtala krásný výhled. Co naplat, když nepřebil rostoucí hlad některých členů v tlupě. Stav už byl tak vážný, že někteří jedinci vyrazili do polí a pásli kukuřici. Naštěstí máme mezi sebou i jednu ženu. Effi měla s sebou železnou zásobu nejen pro manžela a syna, ale i celou tlupu. Prostě dík za záchranu.
Po svačině u rozhledny se pokračovalo dál až do Dřevěše, kde se doplnily nádrže, a padlo rozhodnutí vyjet z trasy a navštívit Hlinsko, přímo Betlém, místo Hostinec u sv. Huberta. Moc dobrý typ. Už to vypadalo, že nepojedeme dál, protože po takovém dobrém obědě se špatně vstává od stolu. Nakonec jsme vyrazili a vrátili se na původní místo trasy, ze kterého se uhnulo. Z Hlinska do Dřevěše a podle instrukcí přes Ležáky zpět do Hlinska, (takzvané Bakyho kolečko). V jedné vsi přestali i u jednoho domku dělat, když jsme se tam prohnali potřetí. Z Hlinska po krásných silničkách přes Budislav, (s náhodným pozdravením ZlehoYettiho), k Toulovcově rozhledně na Jarošovském kopci. Rozhledna byla také dřevěná a také uzavřená. Jak jinak, že? Opět krásný výhled a zajímavá stavba. Po protažení, pokoukání a domluvě, jak dál, se pokračovalo do Vysokého Mýta, kde byla další zastávka na doplnění paliva. Doba už pokročila, jelo se po doplnění paliva a cigaretce neprodleně dál, aby se celá trasa stihla projet podle instrukcí. Jenže nic nedopadá tak, jak si plánujete, celý den vše klapalo a teď to doklapalo.
Na jedné křižovatce ještě v Mýtě opustila Bakyho opičku matice středové osy na zadním kole. Všechny pokusy najít ji byly plané, proto nastoupili mechanici Skavit se Špulínem a stylem “co mám v kufru, kapse a něco seženu na benzince, něco uzmu z další opičky”, závadu upravili alespoň do takového stavu, že se dalo dojet do Lipin nejkratší možnou cestou. Dokonce možná, že Baky jel i rychleji, než kdyby to bylo vše v pořádku. To už se pomalu stmívalo a ochlazovalo. Nakonec se všichni do Lipin dostali bez dalších potíží. Po vyhlášení výsledků, hodnocení a pořádné večeři, kterou připravili v kempu, se tlupa částečně rozdělila. Někdo se rozjel domů a zbytek na základnu k Ivanovi, kde pokračovalo hodnocení dne a diskuze na volné téma. Při přesunu Tatíkovu opičku opustila startovací páka, ale na drc to chytlo, takže to nebyla až taková potíž.
No a už je nedělní ráno, konec výletu a pomalý návrat do reality. Rozjíždíme se do svých domovů. Tatík – takto nejspíš držitel momentálního rekordu v ujeté cestě na jedno nastartování – se Zdeňkem směr Žamberk, pražská větev Skavit, Petr, Vašek a jihočeská buňka Nohajz, Špulín a já směr Hradec. Nejdřív, že se v Hradci rozjedeme, ale nakonec proběhlo částečné rozdělení tlupy až v Kutné Hoře po obědě. Nohajz už nemohl samou slabostí udržet řidítka, byla tedy vybrána pěkná zájezdní restaurace a slabost po několika chodech byla pryč. Další dělení bylo až u hradu Kámen a já uháněl směr Tábor. Domů jsem dojel kolem páté hodiny odpolední.
Myslím, že Ivan s chválou této podzimní akce nepřeháněl, a když to zase někdy vyjde, klidně si to zopakuji. Základna u Ivana je bez chyby a je to jistota. Dík.
Opičí tlupa jako vždy nezklamala a je dobře, že se i pomalu rozrůstá. Prostě zase jeden pěkný podzimní víkend, na který budu v zimě u plápolajícího krbu vzpomínat a těšit se na další setkání.
Martine, dík za článek – prima si připomenout, jak bylo.