Vytáhnuvše starý šrot ze stodoly, zapláče obvykle šťastný nálezce nad absencí dokladů k tomuto klenotu. Bohužel náš stát tvrdošíně odmítá připustit, že motory fungují na benzín a ne na papíry a je tedy třeba nějaké doklady posehnat. Jedinou (legální) možností je projít s vozidlem tzv. veteránskou testací. To samosebou není možné s jakýmkoliv vozidlem.
Jaké jsou tedy podmínky?
Dle FIVA (Fédération Internationale des Véhicules Anciens), která společně se svými národními a regionálními pobočkami testace zaštiťuje, jsou požadavky na vozidlo následující:
1) Vozidlo musí být starší 30 let, tedy rok výroby 1984 včetně;
2) vozidlo musí být v odpovídajícím technickém stavu – to znamená původní, jak vyjelo z fabriky, tuning není přípustný, kromě původních dobových doplňků nebo spotřebních dílů;
3) vozidlo musí být v dobrém technickém stavu a funkčně 100% (brzdy, světla, motoricky …).
A to je vlastně skoro všechno. Zjednodušeně – starší 30 let, v solidním stavu a funkční. Pokud je vozidlo po renovaci, jsou zde přísnější kritéria při hodnocení povrchů (chromy, lak atd.). Čím dál tím častěji je však preferován pokud možno původní stav vozidla, je-li alespoň trochu schopné fungovat ve stavu v jakém je. Tuto cestu jsem zvolil i já a stroj se těší všeobecnému obdivu, narozdíl od přechromovaných leštěnek, kterých je všude dost.
Pokud tedy máme vozidlo splňující podmínky, tak hurá – můžeme přistoupit k méně příjemné, ale nezbytné části a to testaci. Tu zahájíme zkontaktováním vybraného veteránského klubu organizovaného pod křídly FIVA, jenž má oprávnění provádět testace. Podmínky se drobně liší klub od klubu, ale základní požadavky jsou jednotné.
1) Vyplnit formuláře (pro klubovou testaci a krajskou) – osobní údaje a údaje o motorce. Pokud údaje o motorce neznáte, tak je za vás vyplní (za poplatek) testující klub, ale jen u obecně známých modelů. U exotičtějších modelů je třeba sehnat doklad technických údajů samostatně – např. kopie starého techničáku, nebo údaje od již registrovaného stroje apod.
2) Zhotovit fotografie dle požadavků na testace – tj. u motorky levý a pravý pohled
3) Odevzdat vše do testujícího klubu.
A následně vyčkat na výzvu k přistoupení k testaci. Klubová komise hodnotí historickou stránku vozidla – původnost, originalita. Přístup k tomuto se značně liší. Obecně je známo, že v některých klubech zkoumají i poslední šroubek a když není s čočkovou hlavou, ale s válcovou, tak člověk neprojde. Naproti tomu leckde (údajně) přihlásíte i vozidla, která by na veteránských značkách neměla vůbec co dělat. Pozitivní je, že člověk testaci může podstoupit u kteréhokoliv klubu v republice a není tak místě vázán na klub, kde mu, řekněme, nevycházejí vstříc.
Další krok je krajská testace, která kontroluje vozidlo po technické stránce, tedy něco jako náhrada STK – brzdy, motor, světla. Nic zvláštního.
Po absolvování těchto dvou kroků a kladném vyjádření obou komisí už stačí jen zaplatit oběma komisím a s potvrzenými formuláři se vydat do pojišťovny pro povinné ručení. Z pojišťovny už vede cesta jen na příslušný dopravní inspektorát (nedělá to každý), kde vám na počkání vystaví zelenou značku, knížečku „Průkaz historického vozidla“ a malý TP. To samozřejmě stojí další peníze. Od té doby můžete jezdit po silnicích, jak chcete. Omezení veteránských značek jsou dnes v podstatě jen dvě. Historické vozidlo nesmíte používat pro podnikání a pro každodenní provoz – to první je jasné a to druhé vám nikdo nedokáže.
Historické vozidlo se musí každý rok dostavit k retestaci, tedy potvrzení toho, že se jeho podstata nezměnila – něco neupadlo, někdo něco nenavařil, neuřezal apod. Při ní dostanete do „Průkazu“ razítko a na rok je zase klid.
Jak vidno, testace může proběhnout v pohodě, ale i s problémy – záleží na lidech, se kterými jednáte.
Finančně to vyhází cca. následovně:
klubová testace – 1300 Kč
krajská testace – 1000 Kč
kopírování a foto – 100 Kč
registrace, značka atd – 500 Kč
pojištění – něco kolem 100 Kč / rok
CELKEM: 4000 Kč
